Jelikož jsme propadli kouzlu australského ovčáka a Tomík jakožto starší pejsek mrzout, byl pro Atieho taťulda, kterého „zvedal z gauče“, velmi brzy jsme jim přivedli živější kamarádku Almu z Ranče pod Jeřábem. Její jméno Maďarsky znamená jablíčko. Společné A na začátku jména dělalo neplechu, Atie si pletl oslovení, takže jsme Almu přejmenovali na Elišku (Eli).
Výše uvedené „živější“ je velmi mírně napsáno. Ani v nejdivočejších představách jsme si nebyli vědomi toho, jak jsme si to zavařili. Elinka měla pravé ovčácké vlohy a byla a stále je strašná potvora!
Když si vzpomenu, jaké éro jsme si přivezli domů v ten krásný den, kdy tato bosorka přibyla do naší rodiny, kolik věcí zničila, navršeno ne a ne poslouchat, přičemž stíhala s nepopsatelným výrazem řádit po domě jako černá smrt… ještě teď nejsem schopná pochopit, jak je možné být takto ďáblem a andělem zároveň.
Vždy když něco provede tak se sama přizná tím, že začne dolézat a cenit zuby. Cenění zubu u ní není agrese, ale jakéhosi pokání i radosti. Má úžasně vyvinutou mimiku a takto se směje.
Tím svým lumpačením si nás získala, protože takový pes jako je naše Eli je jen jeden. Stejně jako Atie, je osobnost, i když úplně jiným způsobem. Jakoby jsme si nevědomky pořídili dokonalé jin jan.
Ze začátku jsme si mysleli, že na canisterapii vůbec nebude vhodná, ale vše se zlomilo v jejich 11 měsících.
V současné době Elinka chodí na canis k mentálně postiženým klientům a je čím dál lepší, aby ne, když má za to úplatky, její oblíbené piškotky.
Stejně jako Atie zvládá triky a povely z dogdancingu, jen je o hodně rychlejší a hbitější.
Baví nás také sportovní kynologie, jen ty obrany má horší, neumí kousat. Kouše jenom do svého malého peška, když je něco většího, tak to do pusy nedá.
